Původní plán tří linek pražského metra stavěl na myšlence odlišení nejen charakteristickými písmeny a barvou, ale také materiálem. Stěny za kolejemi nejstarší linky C měly být opatřeny kamennými obklady, „béčko“ skleněnými tvarovkami a linka A měla být kovová. Ta (respektive její nejstarší úsek) se stal synonymem pro vizuální stránku pražského metra – stanice zdobí ikonické lisované obklady z eloxovaného hliníku od architekta Jaroslava Otruby. Na celé lince jsou ve zlatavé champagne barvě, doplněné o desky s konkávním nebo konvexním kruhem, barevně specifické pro každou stanici. Ne všude se toto pravidlo udrželo, nicméně právě Otrubovy obklady jsou natolik kultovní, že si je lidé kupují domů na zeď. Za nemalý obnos je lze sehnat jednotlivě po bazarech, nebo si je můžete koupit nově vyrobené podle originálu a se svolením Otrubových potomků pod značkou Metroform. Jaká další, méně známá (ale neméně zajímavá) díla pražské metro zdobí? Pojďme popořádku.
Áčko: Středověk a věčný Lenin, strážce trafiky
S ohledem na dobu, v níž bylo metro budováno, vzniklo v prostorách podzemní dráhy nejedno umělecké dílo, poplatné době. Linka A to z velké části „vyhrála“ tím, že byla tematicky pojata jako pocta středověku a období husitství. Mnohá díla zde tak přetrvala až do dnešních dnů (třeba reliéf Jiřího z Poděbrad sochaře Jiřího Duška nebo mozaika Jana Želivského od malířky Jiřiny Adamcové). Neutrální zaměření „středověké“ linky bylo ale bohatě vykompenzováno na Dejvické, dřívější Leninově. Plastika Dynamika revoluce a skleněný reliéf rudého praporu odsud už zmizely…
Věděli jste ale, že busta Lenina zde stále je? Zarputilý pohled bolševického vůdce ale zakrývá zadní stěna jednoho z prodejních prostor, konkrétně trafiky. Jako „odkaz budoucím generacím“ skončila stejně zakrytá i mozaika Vítězný únor na Staroměstské. Zmizela i další díla, pro které nezbyl prostor v kontextu s komercializací vestibulů a jejich přestavbou na obchodní prostory. Je to případ třeba skleněného světelného objektu sochaře Václava Cíglera z vestibulu stanice Náměstí Míru, která měnila intenzitu světla podle počtu lidí ve vestibulu. Jak vypadal, se můžete podívat třeba zde.
Tip: Umění na lince A najdete mezi stanicemi Depo Hostivař a Dejvická. Prodloužení linky do Nemocnice Motol žádné nově umístěné umění (zatím) nepřineslo. Třeba na Bořislavce ale najdeme zajímavé graffiti. Kompletní seznam děl na lince A najdete v tomto odkazu.
Béčko: Ikonické sklo a hravé vitráže
Pozůstatek socialismu nás nejvíce praští do očí ve vestibulu stanice Anděl (dříve Moskevská, kterou stavěli sovětští inženýři a recipročně moskevskou stanici Pražskaja pak stavěl Metrostav). Linka je ale zajímavější pro její nadčasové umělecké ztvárnění. Jejímu nejstaršímu úseku mezi Českomoravskou a Smíchovským nádražím, respektive Jinonicemi dominují zmíněné obklady ze skleněných tvarovek. Ty nejcennější najdeme ve stanicích Karlovo náměstí a Jinonice. Jejich autorem je sklářský výtvarník František Vízner, který proslul třeba dodnes ceněnými vázami z hutního skla.
Zajímavý skleněný obklad najdeme i ve stanici Náměstí Republiky – „čočky“, připomínající televizní obrazovky navrhl již zmíněný Václav Cigler. V proskleném vestibulu Invalidovny najdeme vitráž Sport malířky Evy Heřmanské, která krásně barevně září především za slunného dne. Ve vestibulu Palmovky náš zrak přitáhne plastika Soukolí sochaře Alexia Appla. V podchodu Karlova náměstí se pak vyplatí zvednout zrak ke skleněnému objektu od Jaroslava Štursy a ve stejné stanici zaujme i žluto-oranžová skleněná stěna nad eskalátory od malířky Ivanky Slavíčkové.
Tip: V okrajových částech linky B žádné umění nenajdeme. Dívat se kolem sebe se tedy vyplatí v úseku od Palmovky po Nové Butovice. Seznam všech děl na lince B najdete v tomto přehledu.
Céčko: Budovatelské vzpomínky i cenné umění
Linka C byla otevřena jako první, v době, kdy byl ještě socialismus v plném proudu. To se odrazilo především na tehdejších názvech stanic a také uměleckých realizacích, z nichž některé můžeme ve jejich prostorách vidět dodnes – třeba mozaiky a plastiky kosmonautů na Hájích (dříve Kosmonautů) nebo sochu budovatele metra ve stanici Chodov (dříve Budovatelů). Interiéru linky dominuje mramor a také keramické tvarované obklady.
Na lince ale najdeme i spoustu nadčasových děl. Jedním z nejvýraznějších je třeba fontána a plastika Faun a Vltava od manželů Hudečkových, kterou jsme zmiňovali v tomto článku. Ve stejné stanici najdeme průsvitnou „ledovou“ plastiku (respektive vitráž) od Václava Zajíce a Jana Fišery. Na Pankráci a Kačerově pak najdeme skleněné stěny od umělce Benjamina Heljka, který patří k otcům českého fenoménu skla v architektuře a jeho práce zaujaly třeba na EXPO 67 v Montrealu.
Déčko: Davy nad hlavou a měňavý prostor na Pankráci
V projektu metra linky D se zatím rýsují dvě výtvarně ztvárněné stanice, a sice Olbrachtova, u které je v plánu ponechat ve stropní části raženého prostoru surový materiál, zpevněný stříkaným betonem. (Podobně, jako je tomu třeba ve stanicích stockholmského metra.) Na těchto plochách se počítá s nástěnnými malbami umělce a profesora AVU Vladimíra Kokolii – podle vizualizací půjde o „nekonečnou“ malbu davu cestujících z ptačího pohledu, kteří tak budou tvořit zajímavý vzor na podkladu modré barvy v odstínu linky D. Vizualizace děl si lze prohlédnout třeba zde.
Na další umění se můžeme těšit na stanici Pankrác, kde cestující uvítá multimediální stěna a také třeba prostorové instalace, zavěšené nad eskalátory. Autorem uměleckého zpracování stanice bude multimediální umělec Jakub Nepraš. Inspiroval se vynálezy a nanotechnologiemi a jeho instalace bude měnit barvy a intenzitu světla podle denní doby nebo v době příjezdu vlaku. Vypadá to, že všechny stanice „déčka“ čeká určitá podoba uměleckého ztvárnění, jen si musíme počkat na vyhlášení veřejných soutěží.
Kam dál?
Spoustu děl (nejen z metra, ale i jiných veřejných prostor) najdete v katalogu Umění pro město, kde lze hledat i podle lokality.
